Příběh Matouše Kohouta všichni fandové bojových sportů dobře znají. Z mistra Evropy v thajském boxu se stal elitní MMA zápasník, který je mimo jiné i vítězem OKTAGONu Undeground. Jak Matouš, o kterém se ví, že jde do každého fightu maximálně fyzicky připravený, pracuje nejen se svým tělem, ale taky psychikou? Na čem ujíždí, jak relaxuje a co ho naopak motivuje v kleci i mimo ní? 

O profesionálních sportovcích často panuje zažitá představa, že se musí do puntíku držet jasně daného plánu. Bojovníci MMA svojí drsnou image budí dojem nedotknutelných možná dvojnásob. Jak se dočtete v následujícím rozhovoru, i hvězdy OKTAGONu jsou ale jenom lidi, co stejně jako my prožívají vzestupy i pády, radosti i stresy, a taky mají návyky a stránky, na které nejsou nejpyšnější. Matouš je ale zároveň  ukázkou toho, že když jdete do něčeho srdcem, můžete překonat i tu sebetěžší překážku… 

 

Proč sis vlastně vybral právě bojové sporty, a co se ti na nich osobně líbí?

K bojovým sportům mě přivedly asi takový tři zásadní věci  Tím, že jsem měl staršího bráchu, tak mezi náma probíhaly takový ty bratrský bitky. Na základní škole pak byli starší kluci, a nechci říct, že by mě vyloženě šikanovali, ale byly tam nějaký potyčky a já se jim samozřejmě taky chtěl vyrovnat. Tou třetí věcí pak bylo Peklo s Landou, který jsem sledoval na streamovací televizi, to v tu dobu frčelo. Šlo o to, že Landa těm účastníkům pomáhal najít nějakou lepší cestu právě díky thajskýmu boxu a mně se to začalo hodně líbit. Tenhle pořad se točil v Hanuman Gym Praha, kam chodil jeden můj kamarád, tak mě tam vzal a od tý doby jsem u toho zůstal.

Můžeš popsat element, který tě na bojování baví nejvíc?

Když po Gamechangeru přišly takový ty myšlenky, proč to celý vlastně dělám, tak jsem si uvědomil, že mě baví vůbec ten proces k tomu zápasu - když na něj člověk trénuje a pak mu dají soupeře. V momentě, kdy máš konkrétního soupeře, dostaneš větší drive, protože se pak připravuješ speciálně na někoho. A když je pak i to vítězství, tak ten pocit je fakt nepopsatelnej. Teď jsem vzal na poslední chvíli zápas ve Frankfurtu, kde jsem vyhrál. Pak jsem jel zpátky vlakem a jak jsem si zpětně v hlavě přehrával všechny pocity, tak jsem měl normálně husí kůži. Je to fakt něco nepopsatelnýho a každej si to prostě musí zažít. A to jak bojovým sportu, tak celkově, když vyhraje něco velkýho a o něco tam jde - jako u nás, když riskujem zdraví. Jsme takový novodobý gladiátoři, protože tam jde i o čest, a díky tomuhle všemu je to skvělej pocit.

Promítají se bojové sporty nějak do tvého osobního života? V dnešní době se všude kolem nás setkáváme se spoustou násilí, takže kde je ta hranice pro tebe?

Ještě předtím, než jsem se sportu začal věnovat profesionálně jako aktivní bojovník i trenér, tak jsem pracoval jako vyhazovač v jednom nočním podniku. No a tam byli přesně takový ty primitivové, co si šli udělat ego a vyvolávali konflikty. Já jsem naopak  z tý tělocvičny tak vybitej, že jinde kontakty tohohle typu nevyhledávám a jsem takovej klidnej. Takže to je určitě jedna zásadní věc, kterou mi to dává. Pak je to disciplína - když jsem třeba na ten Gamechanger shodil za dva nebo tři měsíce 17 kilo. A samozřejmě i nějaká konzistence, protože musíš furt něco dělat, a pak to chceš taky ukázat ostatním - já třeba dceři, kterou beru s sebou do tělocvičny, aby viděla, že se člověk musí nějak hejbat. Manželka dělá dentální hygienistku, takže celej den sedí ohnutá v křesle, a pak tomu nedává tu potřebnou kompenzaci a stěžuje si, že jí bolí záda nebo je unavená. Člověk ale se sebou musí něco dělat, aby ten život byl i o něčem jiným.

Když se řekne profesionální sportovec, spousta z nás si představí hlavně striktní dodržování režimu jídla, spánku, tréninku a třeba taky abstinence. Zároveň jde o extrémní zátěž. Jakou s tím máš zkušenost - dá se to vůbec nějak vybalancovat?

Tím, že jsem právě shodil spoustu těch kilogramů, tak vím, jaký to je, ale vždycky je tu míra toho, že probíhá proces na nějakej konkrétní zápas. Když skončí, tak zase znova začne třeba dvouměsíční koloběh toho junk foodu. A tam jde jedno s druhým - člověk pak moc dobře nespí, žere prasárny, a je tam i trocha toho alkoholu. Jak jsme se ale s mým týmem dohodli na mým přestupu do vyšší váhový kategorie, tak se to ve mně najednou střihlo a jedu takový to pravidlo 80/20 - 80 % je to tak, jak by to u profesionálních sportovců i mělo bejt. Když si pak občas dáš nějakou tu čokoládu nebo po obědě pivo, tak se jednou za čas nic nestane. Od tý doby, co jsem teda přestoupil o váhu výš a držím se tohohle přístupu, tak to prostě funguje. Taky mám tři výhry a hlavně je mi i psychicky líp. Předtím, když jsem držel tu dietu, tak se se mnou nedalo vydržet ani doma, takže i tam jsou spokojenější, že už nejsem tak protivnej. (smích)

Existují nějaké rituály, bez kterých se tvůj den neobejde?

Už pár let mi strašně chutná výběrová káva, takže to se mě drží. Hodím dceru do školky, pak se vrátím domů, připravím si kávu a jdu na trénink. Doma mi říkají, proč se s tím dělám tak dlouho, proč si místo toho na normálním kávovaru jenom nezmáčknu tlačítko, že to budu mít za chvíli hotový. Ale mě právě baví celej ten proces. Je to pro mě i jako s jídlem. Rád si na něco dobrýho zajdu, ale zároveň mě baví si to taky sám udělat. Takže to by se jako nějakej ten rituál asi dalo brát. No a po zápase chodíme s klukama na pivo do hospody, kde mám vždycky stoleček, takže je znát, že mám po zápase. Jinak tam moc nezabrousím. V rámci tý přípravy jsem se totiž na pár měsíců vždycky odstřihnul právě taky od kamarádů, takže mi pak chyběl i ten sociální kontakt a tohle je způsob, jak si udělat pěknej pánskej večer - nehledě na výsledek. Další den jdu pak ještě s tou kocovinou na burger. (smích)

Zmínili jsme junk food, alkohol i kávu. Patří právě tohle mezi návyky, kterých by ses rád zbavil, nebo tam řadíš ještě něco jiného?

Člověk má nějakou závislost, jako je u mě třeba právě to kafe, nebo i nikotin, respektive nikotinový sáčky, ale vesměs s každou věcí, která mě štvala, a u který si řeknu, že už jí dělat nebudu, tak jí prostě odstřihnu. Jak jsem už říkal, tak tím důležitým momentem pro mě osobně byl přestup do vyšší váhový kategorie, kdy se to vybalancovalo. Předtím jsem po konci toho procesu přípravy na zápas byl vždycky jako utrženej ze řetězu s jídlem i pitím, prostě se vším. Teď si dokážu u kafe i nikotinovejch sáčků říct, že to omezím na menší míru, a fakt to stahuju. Třeba přestávám s kofeinem na večer, takže po třetí odpoledne si už kafe nedávám. Omezuju taky čas na obrazovce a sociálních sítích. S tím mi pomáhá jedna aplikace. Ta tyhle věci blokuje po době, kterou si nastavíš, a když na ně chceš jít, tak si to musíš nejdřív odblokovat právě v ní. A už ten proces, že kvůli tomu musíš jít do tý aplikace a všechno odklikat, tě od toho odrazuje. Navíc ani moc nekoukám na zápasy. Je třeba pár z nich, na kterých se chci podívat a soustředit. Ale když mám trénink, tak se snažím dělat jiný věci, protože jsem zahlcenej z tělocvičny a myšlenkama chci bejt jinde než zase v zápasech.

Vítězství i prohra s psychikou určitě dokážou výrazně zahýbat. Můžeš přiblížit, jak působí konkrétně na tebe?

Jak už jsem říkal, s tím vítězstvím se pojí fakt nepopsatelná euforie. Ten pocit, když ti zvednou tu ruku, z toho mám ještě druhej den husí kůži. Naopak u prohry mám i slzy v očích, když si uvědomím, kolik jsem tomu obětoval. Jsou to fakt dva póly, kde se to láme. S výhrou umí člověk bejt úplně někde nahoře, kdežto s tou prohrou je to zase úplně obráceně. Zároveň mi ale po prohře vždycky šlo o to nějakou tu svojí minulou chybu napravit, hned začít trénovat a mít další zápas co nejdřív. Když pak vidíš fyzický zlepšení, tak s tím se pojí i to psychický. Já si snažím taky připomínat ty dobrý momenty, abych svojí psychiku ještě posílil.

Jedna věc je komplexní příprava na zápasy, ale staráš se o svoje fyzické a hlavně taky mentální zdraví nějak obecněji?

V zimě se snažim chodit do studený vody a saunovat se, to se týká toho fyzična. A samozřejmě je pořád důležitý se nějak hejbat, i když u mě je to extrém, protože je to zároveň moje práce a  pro běžnýho člověka trénuju moc. Samozřejmě ale pořád platí, že všeho s mírou. Snažím se taky, aby dávala smysl i moje strava, kor u toho tréninku. No a to mentální zdraví - vymýšlím hodně věci s dcerou. Chci jí vést k tomu, abou pořád neseděla u telefonu a nescrollovala. Pořídili jsme si stan a tohle léto chceme prožít tak, že budem v přírodě. Když dcera není doma, ale venku, je to fakt znát, protože pak nekouká na žádnou televizi a tak, a já z toho mám radost.  A takováhle pohoda má na to mentální zdraví určitě taky vliv.

O tom, že jsi aktivní člověk, svědčí už jenom tvoje profese. Máš ale někdy problém s tím se k něčemu dokopat? A jestli ano, tak co tě motivuje a žene vpřed?

Tak když jde o domácí práce, tam to je vidět nasranou manželku, když jsem něco neudělal. (smích)  Obecně a hlavně pokud jde o trénink, tak mě pak těší ten výsledek a pocit, že jsem se odhodlal k něčemu, do čeho se mi nejdřív nechtělo. Stejný to je i se samotným zápasem, takže tam je pak o to větší zklamání, když to nevyjde a člověk prohraje. 

Co pro tebe znamená stres, a jak s ním bojuješ?

Já jsem hodně takovej, že lidem neumím říct „ne“, a pak se mi nabalí spousta věcí, až si myslím, že to nezvládnu, přitom jsem to ostatním slíbil. A tím jsem ve stresu, že to musím splnit. Abych v tom stresu nebyl, tak je asi dobrý občas odmítnout, nebo říct, že to neudělám teď, ale třeba za tejden. A stejně jako ten tlak u tréninku nebo zápasu, taky u toho stresu je dobrý uklidnit mysl a rozdejchat ho.

Už jsme naťukli téma tvojí přípravy na zápasy. V jaké fázi se u tebe dostaví stres v téhle souvislosti?

Největší stres vesměs mívám těsně před zápasem, když dorazím do haly. Takhle to na mě padlo i naposledy v tom Frankfurtu, kde ta hala byla fakt krásná. Jinak se ale snažím potlačit myšlenky na to, za jak dlouho přesně ten zápas začíná, ale když na to lámání chleba dojde, a víš že už o něco jde, tak to přijde.

Čím naopak relaxuješ? 

Často jsem s dcerou, ale když už jsem sám a mám čas jenom na sebe, tak jdu ven se psem. A když jsem úplně sám, tak jdu do kavárny, dám si kafe, mám sluchátka a něco poslouchám. Jsem v tomhle špatnej a vím to o sobě, ale moc nečtu, spíš ty knížky poslouchám. Když totiž začnu číst, tak přečtu vždycky tak dva řádky, pak mi začnou ujíždět myšlenky a já si říkám, co jsem vlastně četl a o čem to bylo. (smích) Na to audio se právě víc soustředím. Zvlášť po náročným tréninku je pak pro mě způsob hlavně duševního relaxu i to, když si dám nějakej ten nikotinovej pytlíček WhiteFox, to mi pak vyvolá ještě větší euforii.

Zkoušel jsi třeba i někdy meditovat?

No, meditace jsem trochu praktikoval, ale pro mě osobně už je taková vnitřní meditace i to, když jdu ven bez sluchátek a soustředím se na detaily - jak jdu, jak se hejbu, jak u toho dejchám. Baví mě třeba i koukat na to, jak letí pták. Říkám si, jak pluje tou oblohou, a že v tom zápase musím bejt stejnej.